Antelope Canyon

Tahle země patří odedávna lidu Diné. Přesněji od té doby, co jeho předkové dorazili při svém putování na jih do krajů Coloradské plošiny, usadili se zde a postupně nahradili původní obyvatelstvo. Od těchto původních usedlíků, žijících v pueblech a označovaných dnes jménem Anasazi ("dávní lidé" nebo také "dávní nepřátelé"), se naučili obdělávat půdu. Díky této dovednosti dostali i jméno, pod kterým je známe i my: Navaho, což v jazyce Tewa znamená "obdělaná země".

Těžké období nastalo pro Navahy po příchodu Evropanů. S těmi se poprvé setkali v 17. a 18. století, kdy na americký jihozápad dorazili první misionáři a marně se pokoušeli přivést Indiány k víře. Za misionáři přišli osadníci a začali se usazovat na indiánské půdě. Navahové s nimi bojovali, vyháněli je z jejich farem, na druhou stranu však se od nich naučili chovat ovce, ze kterých velmi rychle učinili důležitou součást svého hospodářství. Neustálé boje proti kolonizaci vedly nakonec k vyslání trestné výpravy, která vybila indiánské ovce i jejich chovatele, a k deportaci přeživších na východ k Rio Pecos. Nakonec však bylo zbylým Navahům dovoleno vrátit se do své vlasti, ve které zůstali až do dnešní doby. Z osmi tisíc navrátilců dnes jejich počet vzrostl až ke sto čtyřiceti tisícům.

Rezervace indiánů Navaho

zabírá značnou část severovýchodní Arizony a zasahuje i do států Utah, Colorado a Nové Mexiko. Navahové mají vlastní samosprávné orgány s autoritou na celém území.

Následující fotografie na této stránce byly pořízeny při našem zájezdu v dubnu 2011 fotografem panem Josefem Buriánem, s jehož laskavým svolením můžeme tyto nádherné fotky zde uveřejnit. (po kliknutí se každá fotka otevře ve větším formátu). Všechny fotky ze zájezdu a další fotky především z jihu Čech naleznete zde: http://www.jiznicechy-foto.cz/

Popis prohlídky Antilopího kaňonu

Říká se, že Antilopí kaňon objevila v roce 1931 holčička pasoucí ovce, ale místo muselo být Navahům známé již dávno předtím. Sloužilo za úkryt jejich stádům a dostalo i svůj název: Tse bighnilini, místo, kde voda teče skrz skálu. Vstupujeme do stínu skal a před námi se otevírá tajuplný svět tvarů a barev. Bezděky zadržuji dech a snažím se našlapovat opatrně. Průvodce prozaicky popisuje jednotlivé části kaňonu, upozorňuje na naplavené dřevo šest metrů nad našimi hlavami a dodává další údaje o výšce (něco přes třicet metrů) a délce (tak stopadesát metrů) kaňonu. Dno je písčité, rovné, schůdné, jen málokde by měli dva lidé potíže se vyhnout. Za chvíli jsme na horním konci. Údolí tady je zmenšeninou dolního vstupu - užší a mělčí. Okolo poledne slunce dokáže v několika místech proniknout až na dno kaňonu. Potom je možné hrstí písku hozenou do vzduchu paprsek zviditelnit a získat tak atraktivnější snímek.

Míříme nyní do dolního kaňonu. Scházíme do širokého mělkého koryta a hledáme vchod podobný tomu nahoře. Před námi je však jen skalnaté dno s křivolakou puklinou. Jdeme blíž a skutečně: tady jsou železné schůdky! Pomalu se noříme do štěrbiny a opět naše oči kloužou po stěnách modelovaných vodou a pískem. Kaňon místy není ani metr široký. Na mnoha místech je průchod usnadněn železnými schůdky, jinak by bylo obtížné dostat se přes kamenné stupně, kterých tu není málo. Slunce venku se skrylo za mraky. "Je to jako když se dostanete do pračky. Nemáte šanci cokoliv dělat." Pomalu se propracovávám až ke schodišti stoupajícímu ven z kaňonu. Minu jej a pokračuji ještě několik metrů dál. Několik zatáček a přede mnou je vysoký stupeň a za ním se skály rozestupují.

Ačkoliv je Antelope místem mimořádně cenným a od jeho objevu uplynulo téměř sedmdesát let, většina knižních průvodců se o něm až donedávna nezmiňovala. Podle jistých zdrojů za to mohou zejména tajnůstkáři z řad fotografů, kteří si chtěli informaci o přesném umístění nechat ze zištných důvodů pro sebe. Ceny originálů unikátních fotografií pořízených v těchto místech byly před léty vyšponovány vysoko zejména kvůli jejich exkluzivitě. Podle jiných informací se lidé, kteří byli s existencí lokality seznámeni, báli neúnosné návštěvnosti, která by křehké kouzlo důstojného, a rozměry nevelkého místa narušila. Tyto skutečnosti v návaznosti na fakt, že šíře chodby se pohybuje od pouhých dvou do necelých deseti metrů, přispívají ke snížené průchodnosti kaňonu. Směr prohlídky totiž nemá charakter okruhu. Lidé vstupují i vystupují stejným otvorem a návštěvnost není nijak regulována. Pokud sem zavítáte v prázdninových měsících a stanete se součástí davu, který připomíná situaci v prostředcích veřejné dopravy v čase špičky, pochopíte, čeho chtěli původní návštěvníci a objevitelé místo uchránit.

Antelope Canyon je ve skutečnosti dvojicí od sebe oddělených kaňonů, kterým se říká zcela prozaicky Nižší a Vyšší. Vstupy do obou částí jsou od sebe vzdáleny několik kilometrů a do každé z nich se platí zvláštní vstupné.

Záplavy v Antelope Canyon

Při náhlé záplavě, způsobené poměrně vzdálenou, avšak mimořádně vydatnou a rychlou srážkovou aktivitou, přišlo v roce 1997 o život jedenáct lidí. Většina z nich byli mladí evropští turisté. Co bylo příčinou této tragické události? Proč nebyly oběti před záplavou varovány? Krajina v okolí zdejších soutěsek má charakter pouště a prší zde velice zřídka. Pokud však ke srážkám dojde, obvykle to bývá v létě, často se jedná o prudkou a často i nebezpečnou bouři, jejíž následky je možné pocítit i v desítky kilometrů vzdálených místech. Stalo se tak i v onen osudný den. Obrovský příval dravé vody z pětadvacet kilometrů vzdálené bouře, který cestou nabral tuny bahna, kamenů, větví i dřevěných klád, zaplavil soutěsku během několika vteřin. Přítomní návštěvníci neměli šanci uniknout. Hladina vody vystoupala až do výše osmipodlažního domu a pohled na obrovské kusy tmavého dřeva, které od té doby zůstaly zaklíněné ve skalách vysoko nad hlavou, je dostatečným mementem a důkazem toho, že úžasné síly přírody mohou být kreativní i destruktivní zároveň.